20 SVĚTLO 2012/4 architekturní a scénické osvětlení Úvod V několika posledních letech se i u nás začíná profilovat obor světelný design v dramatických uměních jako svébyt-ná disciplína s vlastním koloritem tech-nických, uměleckých a lidských zdrojů. Vlastní povaha světelného designu je sple-titou směsí dílčích disciplín, od zákonů optiky, elektrotechniky a fyziky obecně, přes psychologii i sociální chování po vý-tvarné až režijní umění.Najít exaktní metodu, jak tento obor vy-učovat, je tvrdým oříškem – různé vzdělá-vací přístupy se tak většinou přiklánějí ma-joritně k formě praktických cvičení, expe-rimentování, kde si lze osvojit, vyzkoušet a reálně vidět technické principy, které je pak možné využít s fantazií a dramatur-gickým záměrem pro konkrétní vizuální tvar. Okruh dovedností světelného desig-néra musí obsahovat jak technickou eru-dici (dejme tomu řemeslo), tak výtvar-nou, vizuální představivost a rovněž cit pro uměleckou vizi režiséra či choreogra-fa (v obecnější rovině znalost divadla jako formy umění). Každá z těchto oblastí má nepřebernou šíři poznatků, které je nutné nebo přinejmenším dobré ovládat. (I pro-to se různí názory profesionálních světel-ných designérů, zda jde o uměleckou, nebo technickou profesi. Pravda leží asi někde uprostřed, podobně jako umělecké řemes-lo může být více řemeslem nebo uměním.) V tomto seriálu se autor pokusí nastínit pro-blematiku oboru světelný design a postupně představit základní principy, které se použí-vají k tomu, aby bylo možné hovořit o svě-telném designu, a nikoliv jen o nasvícení. Protože o světle a práci s ním lze dlou-ze diskutovat s různým úhlem pohledu, byla zvolena forma komentářů k realizo-vaným představením a jednotlivým osobi-tým přístupům tvůrců – světelných desig-nérů, které je možné konfrontovat zhléd-nutím konkrétního představení. Doufejme, že tento výběr z mnoha sou-visejících a určujících ingrediencí pomůže čtenáři poodhalit kuchyni světelného de-signu. Zároveň je vítán jakýkoliv dotaz či naopak recept, jak uvařit další bujón Svě-telného designu v kostce. Úvodní receptářPro tento úvodní receptář bylo využito představení Found and Lost a osobnost světelného designéra Pavla Kotlíka, který suverénně používá barvu jakožto zásadní-ho tvůrce atmosféry. Ve své práci P. Kotlík barevným laděním často rytmizuje a udá-vá dramaturgickou linku choreografie. V základu vychází z plochy – divadelní prostor pokryje tak, aby fungoval hlavně jako celek. Jak zmiňuje v rozhovoru, kom-binuje různé pozice a úhly (horní závěsy, boční věže a pozemní světla). K vysvíce-ní plochy stěžejně využívá boční světla v úrovni postavy – „průvany“ – z obou stran, což modeluje postavy tanečníků plasticky, reálně, věrně. Klasický postup baletního a tanečního svícení. Spojujícím principem jeho přístupu obecně je kontrast „teplých“ a „stude-ných“ ploch, což však nemusí znamenat použití teplých a studených barev (v zá-kladu modrých a oproti tomu oranžo-vých), ale spíše kontrast dvou odstínů barev, kdy jedna působí tepleji a druhá Světelný design v kostce – Část 1 Něco málo o barvách: Studená je teplá František Fabián, Institut světelného designu Obr. 1. Velmi sporá scénografie je dotvo-řena světlem, které formuje dimenze scény: světlomety kontraPAR z levého hroznu oteví-rají hloubku prostoru, díky oblaku kouře také jeho vertikalitu; tanečnice jsou dobře (až syrově) nasvíceny z předních pozemních ramp MR16, nevrhají stíny na zem ani na ho-rizont; úhel z pozemní pozice také působí fatálním, monstrózním dojmem