ELEKTRO 11/2014 63 archiv Elektřina – šok a zděšení (3. část) Ing. Josef Košťál Pieter (Petrus) van Musschenbroek *14. března 1692 Leiden, Ni-zozemí †19. září 1761 tamtéž Pieter van Musschenbroek byl nizozemský lékař a přírodovědec, který se výrazně profiloval v oblasti fyziky, mate-matiky, filozofie, lékařství a astrologie. Byl profesorem v Duisburgu, Utrechtu a Leide-nu. Zabýval se problémy elektřiny a kapila-rity. Nejvíce ho proslavil vynález Leiden-ské láhve (1746) – předchůdce současného kondenzátoru, který vyvinul spolu se svým asistentem Andreasem Cuneusem. Známá jsou ale také jeho meteorologická měření z období let 1725 až 1740. Vynalezl mnoho přírodovědeckých přístrojů, jako např. tribo-metr k měření tření a otěru, výparoměr (eva-porimetr) či pyrometr k bezdotykovému mě-ření teploty. Byl také prvním vědcem, který podrobně popsal testovací stroje pro zkouš-ky pnutí, stlačení a ohybu. Jako syn výrobce nástrojů a přístrojů Johanna Joostena van Musschenbroeka (1660–1707), který se stal slavným přede-vším svými mikroskopy, teleskopy a vzdu-chovými čerpadly, přicházel Pieter již od raného dětství do styku s technikou a pří-rodními vědami. Po ukončení latinské ško-ly v roce 1708 začal studovat lékařství na univerzitě v Leidenu, kde promoval u filo-zofa, fyzika a matematika Willema Jacob’s Gravesandea (1688–1742). Poté odešel do Anglie, kde ho velmi ovlivnily přednášky přírodních filozofů Johna Theophiluse Des-agulierse (1683–1744) a Isaaca Newtona. Od roku 1719 do 1723 učil matematiku, fi-lozofii a lékařství na univerzitě v Duisbur-gu. V roce 1723 převzal profesuru na uni-verzitě v Utrechtu, kde byl také 1729–1730 rektorem. V roce 1734 se stal členem Krá-lovské společnosti v Londýně a dopisujícím členem francouzské akademie věd. V roce 1739 se vrátil do Leidenu a převzal násled-nictví svého akademického učitele W. J. Gravesandea. V roce 1754 obdržel čestnou pro-fesuru na Carské akademii věd v Petrohradě, nicméně zůstal věrný univerzitě v Leidenu až do své smrti, kde se mj. věnoval organizač-ním záležitostem a vykonával také funkci rek-tora (1743–1744). Literatura:[1] Shock and Awe: The Story of Electricity. Open University a BBC Four. 2011–2012.[2] HEŘMAN, J.: Od jantaru k tranzistoru. FCC Public, Praha, 2006.[3] KOŠŤÁL, J.: Významné osobnosti vědy a tech-niky. Časopis Elektro 2011–2013, nakladatelství FCC Public, Praha.[4] http://www.wikipedia [5] SDI Media 2011. http://www.bbc.co.uk/programmes/p00kjq6d/episodes/guide http://kickass.to/search/bbc.shock.and.awe.the.story.of.electricity/Musschenbroek se snažil najít způsob, jak elektřinu uchovat pro své pokusy. Sou-středil se na myšlenku podobnosti mezi elektřinou a vodou. Je-li elektřina tekutá a teče jako voda, pak ji snad bude také mož-né uchovávat stejným způsobem jako vodu. S touto představou se Musschenbroek ode-bral do laboratoře, aby vytvořil přístroj na uchovávání elektřiny. Svou analogii vzal doslovně: Našel velkou sklenici, nalil do ní vodu a do vody ponořil vodivý drát, který připojil k Hauksbeeho stroji na výrobu sta-tické elektřinu. Sklenici postavil na izolační podložku, aby lépe držela náboj. Pak se sna-žil „nalít“ elektřinu vyrobenou Hauksbeeho třecím generátorem přes drát do sklenice s vodou. Ať se ale snažil sebevíce, náboj ve sklenici nezůstal. Jednoho dne však zapo-mněl postavit sklenici na izolační podložku a při přenosu elektřiny ji držel v jedné ruce. Když se druhou rukou dotkl vršku, dostal takovou ránu, že málem upadl na zem. Sám o tom ve svých poznámkách píše:„Je to nový a strašlivý pokus, který vám nedoporučuji opakovat. Jakož ani já, kdož ho přežil díky boží milosti, bych ho nezopakoval ani za francouzskou korunu.“ Síla elektřiny, která z láhve vycházela, byla větší než ta, kterou člověk dosud vytvo-řil. Ještě překvapivější byla skutečnost, že sklenice udržela tento náboj po celé hodiny, a dokonce po celé dny. Na počest města, kde Musschenbroek tento pokus učinil, byl ten-to přístroj nazván Leidenská láhev (obr. 3). Od roku 1745 po zbytek 40. let 18. sto-letí se zpráva o této Leidenské láhvi rozšíři-la doslova po celém světě – od Japonska ve východní Asii až do Filadelfie na východním pobřeží Ameriky. Stala se tak jedním z prv-ních globálních vědeckých objevů. Ale i když se Leidenská láhev stala ve zkoumání elek-třiny globálním fenoménem, nikdo neměl ani nejmenší tušení, jak vlastně funguje. Všichni věděli, že jde o láhev elektricky nabité teku-tiny. Co však nechápali, byla skutečnost, že láhev dala větší ránu tehdy, když byla uzem-něná, a ne izolovaná, aby elektřina z láh-ve nemohla utíkat. Právě tato záhada vrta-la tehdejším vědcům z poloviny 18. století hlavou a tímto způso-bem na tento problém nahlíželi. Elektřina byla prostě fantastickým je-vem – dokázala dát ránu, jiskřit, mohla být uchovávána, po-hybovala se. Co je však její podstatou, jak vlastně funguje a proč všechny tyto věci dělá, bylo stále úplnou záhadou.Během deseti let měl ale z nečekané-ho směru přijít dal-ší průlomový objev, a to od muže, kte-rý byl v politickém a filozofickém sporu nejen s vládou a úřa-dy v Londýně, ale dokonce i se špičkovými vědci z oboru. Co bylo pro Brity ještě vět-ším šokem, byl fakt, že tento muž byl z No-vého světa, tedy Američan. Tímto mužem nebyl nikdo jiný než Benjamin Franklin, vášnivý zastánce americké samostatnosti. Racionální výzkum obzvláště na poli elek-třiny byl pro něj určitý způsob, jak přemoci nevědomost, falešné modly a nakonec i své intelektuálně elitářské koloniální vládce. Do toho ještě vstupovala radikálně rovnos-tářská demokratická myšlenka, kterou razil Franklin a jemu podobní – tedy, že tento jev je přístupný všem. Je to něco, čemu elita ne-rozumí a my tomu porozumíme. Je to něco, co elita neovládá, ale my to možná ovlád-neme. Je to – a to především – zdrojem po-věr a my racionální rovnostáři a demokra-tičtí intelektuálové to dokážeme vysvětlit, a nebudeme otroky kouzel a čar. A tak se Franklin rozhodl použít sílu rozumu a vy-světlit něco, co mnozí měli za magický jev či projev boží vůle – totiž blesk.(pokračování)Obr. 3. Musschenbroek při pokusu s láhví